Píta dostal nový kolo. Bylo zelený jako mladý ořechy, mělo slabý ráfky a tenký gumy. Řidítka měly beranový rohy a na koncích měly udělátka, který vedly lanka k oboum kolům a tam brzdily. Byly to ráfkový brzdy. Taky měl cvrčka a to už bylo úplně nóbl. Bylo to závodní kolo. Naše stroje byly proti tomuhle jasný sedmitunky. Samozřejmě, bylo to kolo nepučovací. Museli jsme až za blok, kam nebylo od Pítů vidět. Všichni jsme si projeli ulici a nešetřili nadšením. Každej jsme chtěli takový kolo, ale bylo jen jedno a to měl Ivo Louček – Píta.

Zanevřeli jsme na naše a nechali je za trest ležet v topolový aleji. Trochu jsme šoupli fotbálek, ale nestál za nic. Píta nás pěkně otrávil. Nic nás nebavilo. Pak Pepa Brůha vylez na topol a z půlky na nás křičel, že až vyleze až nahoru, dosáhne na nebe a my všichni budem dole jako trpaslíci. Ne větší než krabička od sirek. Byl nahoře v cukuletu. Na nebe sice neměl, ale byl frajer. Začalo se mi dělat šoufl. Věděl jsem, že mám závrať už když stojím na obrubníku, a ze špice toho topolu na mě dejchala smrt. Když jsem měl lízt já, pokusil jsem se omdlít, ale nepovedlo se. Asi tak v metru mi došel dech. Díval jsem se jen nahoru, až nade mnou nebyla žádná větev. Byl jsem taky frajer. Juknul jsem dolů, ruce a nohy se mi zaklaply kolem kmene a mně došlo, že už se nikdy nedostanu na zem. To už věděli i kluci, který byli jako škatulky od sirek tam někde dole. Držel jsem se tak křečovitě, že mi bílý klouby vystoupily z rukou. Neslezu, i kdyby mi Píta slíbil to jeho zasraný kolo. Venca Brůha vylezl ke mně, aby mi radil. Jak se mě ale dotknul, začal jsem tak strašně řvát, že se vylekal a slezl dolů. Byl jsem vítěz, nejvýš, ale sám. Radši bych byl druhej, ale s klukama. Není nejvíc bejt nejvejš, když se tam pak bojíš. Chtěl jsem ke klukům, ale ruce jsem měl zamknutý na větvích. Udělal jsem zase jediný, začal bulet. Dole se začali scházet lidi. Zavřel jsem oči, abych je líp slyšel. Už radili. Nejvíc ti, co se jich to týkalo nejmíň. Kdybych spadnul, aspoň bych nebyl jejich. Ale byl bych to já a to mě žralo. Rozeznal jsem hlas pana Rehádka, kterej dokonce přijel na svojí BMW. Když zastavil, spadla mu helma na chodník a křápla jako zralej ořech. Asi byl pěkně naštvanej, napadlo mi. To všechno jsem odposlouchal, přirostlej ke stromu. Bylo mi zima a tuhnul jsem čím dál víc. Ozvaly se hlasy paní bytný a tátův. Ten křičel, že jestli hned neslezu, tak si pro mě dojde. Představa, jak můj stokilovej táta si jde po topolu ke mně nahoru, mě rozesmála. Zaposlouchal jsem se, ale nikdo nešel. Další radílek byl vrátnej z výzkumáku, kterej chtěl zavolat hasiče, protože ty mě sundaj tutově. Ještě je napadla helikoptéra, pak dřevorubec s motorovkou a další pitominky. Dospěláci rádi schůzujou. Už jsem si myslel, že na tom zatraceným topolu zůstanu do konce života, když jsem si všimnul, že se setmělo. Moh jsem se podívat dolu. Světýlka mi prozradily, že táta zase čadí. Pepík, co vylezl ke mně, se zeptal, jestli nejsem náhodou drozd, že se chystám přespat na stromě. Do rukou a nohou se mi vrátila krev. Teprve teď jsem si uvědomil, že ve tmě se nebojím. Byl jsem dole šupem. Velký stáli pořád dokolečka a všimla si jen paní Brůhová. Schovala si mě pod ruku a proplížila domu. Ještě mi špitla, že s tátou to vyřídí, ať mizím v pelechu. Už jsem byl rozmrzlej v peřinách a táta ještě stál před domem. Dospěláci pořád rokovali.