Vyšlapovali jsme si do velký školy. Ode dneška je konec s prťavejma školáčkama, co vláčej barevnou tašku na zádech a maji jednu jedinou učitelku. Hned za tepla jsem vyzvonil Lochmanovi, jakej je můj táta formoš. Někdy v únoru nebo tak nějak jsem si postesknul, že už jsem jedinej, kdo jezdí na starým kole těžkým jako bedna šutráků. Táta si jako nevšímal, jen prohodil, že kdo má »samý«, má kolo nový – funglovku. No a když jsem pak zjistil, že mám na vízu biče shora dolů, letěl jsem domů na jedno nadechnutí, až jsem z toho málem umřel. Doma mě jako vždy čekal pan nikdo. Seděl jsem na schodech s těma samejma jedničkama a moh je ukázat akorát tak Brekovi. Dospěláci jsou po ruce, jen když má člověk nějakej průšvih a je mu potřeba dát na prdel. Naši se začali slejzat až se smrákáním. Předváděli mi ohrománskou radost, ocucávali mě jako cukrkandl a hned dodávali, že tak už to mohlo být dávno, nebo zase doufali, že to už bude pořád. Já ale po očku pořád číhal na tátu. Taky mě pořád hladili po hlavě, jako by nevěděli, že když velkej hladí malýmu hlavu, je to pro něj to samý jako by mu na ní kadil. Pak přijelo auto, vylezl táta a nenes nic. Slzy se mi vyválely na tváře, vylítnul jsem od stolu a letěl na půdu se vybrečet. Jak jsem vydupal poslední schody, vyhrkly mi za slzama i oči. Stálo tam. Úplně stejný jako Pítovo, akorát fialový a na tý šikmý trubce mělo zlatýma písmenama napsáno Favorit. Zase jsem sfrčel všecky schody dolů a skočil tátovi do náruče. Voněl tabákem a držel mě hrozně pevně. Tak pevně, že jsem měl bobky, že se na tom novým kole nesvezu. Strašně jsem se nadechnul a tím zachránil. Můj táta byl pašák.

Na hřišti před školou bylo úplně úlovato. Ve vzduchu byla nervóza jako když se na drbesu najednou objeví pod stromem odvázanej vlčák. Hrablec přines novej kopačák. Všude bylo děsně lidí, tak jsme si ho jen tak postrkovali na ošmatanou. Holky ne, ty měly úplně jiný starosti. Některejm totiž o prázdninách narostly prsa a teď se za ně styděly. Skovávaly je, aby to nebylo vidět. Ty, co jim nenarostly, zase skovávaly to nic. Luděk je znalecky hodnotil, řek bych, že víc ty narostlý než ty druhý. Párkrát jsem se přistihnul, že si taky číhnu. Asi začínám být chlap, napadlo mi.

Skončil to tlampač na sloupě. Zachrochtal a dovolil ženskýmu hlasu, aby nám oznámil, abysme se srovnali podle tříd. Byla to ředitelka a tuhle parádu musela mít, aby ji bylo slyšet, jak byla slaboučká. Aby ji bylo i vidět, stála na nejvyšším schodě, který vedly k hřišti. Pod ní byli srovnaný další kantoři, řek bych, že podle důležitosti. Jestli to tak nebylo, tak se aspoň tvářili. Učitelé se rozešli směrem k nám, snad si mysleli, že se po prázdninách už nepoznáme nebo je pro nás prostě složitý stoupnout si vedle sebe a za sebe. K nám si to štrádoval chlap, kterej vypadal jako uschlej topol. Suchej a dlouhej. Hlas měl jako zvon. Oznámil nám, že jednu třídu rozdělej do tří zbejvajících, ale že se ještě neví, která to bude. Naďka se na něj podívala jako opravdickej andělíček a řekla mu, aby se za nás přimluvil, že bysme chtěli zůstat pohromadě. My ostatní jsme přikyvovali jako ty skleněný ptáci, co jako pijou vodu ze sklenice, houpou se tam a zpátky a nikdy nepřestanou. Učitel kouknul na nás, pak měkkounce na Naďu a odešel. Jestli pomohlo to nebo to, jsme se nikdy nedozvěděli, ale zůstali jsme pohromadě.

Udělali z nás 7. A a některý holky se rozbulely. Kluci bulet před nima nesměj, tak jsme dělali tvrďáky, bouchali se do zad a takový. A najednou se to začalo kolem dokola objímat. Při tom jednom objetí jsem ucejtil něco úplně novýho. Jen na momentík jsem přerušil radování a juknul se. A fakt jo. To nový byly Janiny poprázdninový prsa. Fofrem jsem se zase objal. Je to senzační pocit, když se spojujou třídy.

Učitel Hálek, tak se náš třídní jmenoval, zaplácal svejma hůlkovatejma rukama, aby nás uklidnil. Měl prsty hnědý, jak kdyby tejden loupal mladý vořechy. Ale Skovanka mi pošeptal, že to je dehet a že určitě hulí tak karton partyzánek denně. A nebo to jsou detvy. Hálek nám zatím zvopakoval takový ty pitominky, jako že si budem rozumět, že se na nás těší, že kamarád nekamarád z hrušky dolů, o spravedlnosti, lhaní a pilné práci po celý rok. Pak se postavil do čela a vyrazili jsme na prohlídku školy. Trubači troubili dvojhlasně a to hlavně proto, že mezi nima byl Skovankův starší brácha. Jak jsem tak otáčel hlavou, najednou tam zase byli i s Červeňáčkem a Rychlonožkou. Už jsem je ale tak nežral, protože nikdy nepodváděli ani neměli žádnej průšvih a tak. Napadlo mi, že je určitě stvořil nějakej vzorňák. A ode dneška nás dělila další životní věc.

»Rychlý šípy nikdy nebyly na holky.«