Povídka. Specifický žánr, jenž nové autory často motivuje a láká, ale nese v sobě i mnohé pasti a nástrahy. Je třeba zůstat obezřetný a vyvarovat se různých literárních klišé a neduhů. Povídka je totiž prosté krátké povídání o všedních a často banálních věcech, které je třeba čtenáři umně prodat. Jak? Zajímavým jazykem, možným ponaučením, decentním vtipem až sarkasmem, nebráním se až tak vážně. Cílem je být nevšední, umět vybočit z řady.
To vše se autorce píšící pod pseudonymem Václava Vanclová v její prvotině Tetování podařilo. Je vtipná, milá a lidská, dokáže diváky svým psaným slovem vtáhnout do děje. Její čeština je bohatá, přesto však nepůsobí košatě a rozplizle. Autorka dění tzv. „neokecává,“ jde přímo k věci, nepoužívá vzletné a zbytečné ekvivalenty. Svým mírně sebeironickým literárním stylem připomíná mladou Halinu Pawlovskou, povídkou Tetování útočí i na stejnou čtenářskou skupinu – na ženy , často řešící trable s chlapy četbou tohoto žánru.
Já jsem však muž, a přesto jsem si tetování rád přečetl a času nad ním stráveným jsem rozhodně nelitoval. Za mě, zástupci mužské populace, jemuž „Tetování “ primárně určeno není , dobrých 80 procent.
Václava Vanclová - Úsměvy života :: Tetování